Infividuální rozhovory k projektu

Uhlíkové vyrovnání na hranicích EU (CBAM), tlak na dekarbonizaci i požadavky Green Dealu zásadně proměňují podmínky v českém stavebnictví. Nejde přitom jen o budoucí plány – změny se dějí už nyní, často bez dostatečné systémové podpory.
Ing. Rudolf Borýsek upozorňuje na nutnost propojit ekologické cíle s realistickými technologickými možnostmi, a hlavně s koordinovanou transformací průmyslu. V rozhovoru otevřeně pojmenovává nejen příležitosti, ale i konkrétní rizika, kterým stavebnictví čelí.

Rozhovor byl veden jako součást Závěrečné zprávy ke klíčové aktivitě PODPORA ADAPTACE ODVĚTVÍ NA ZMĚNY A DOPADY VYPLÝVAJÍCÍ Z PŘIJATÝCH OPATŘENÍ A CÍLŮ PRO OCHRANU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, v rámci projektu „Posílení úrovně sociálního dialogu v odvětvích a podpora adaptace odvětví na změny“.
Tuto klíčovou aktivitu řeší bipartitní platforma BP/STAVEBNICTVÍ, kterou společně tvoří Svaz podnikatelů ve stavebnictví a Odborový svaz Stavba ČR. V rámci platformy hledají odpovědi na aktuální výzvy, které s sebou přinášejí klimatické změny, environmentální cíle a přijatá opatření – a jak na ně reagovat, tak, aby odvětví stavebnictví bylo nejen připravené, ale zároveň i konkurenceschopné a udržitelné.
•    Rozhovor byl veden za účelem poskytnutí zpětné vazby sociálních partnerů a k ověření a prezentaci výsledků dané klíčové aktivity, a to pomocí odpovědí na otázky otevřeného i sugestivního typu zpracovaných redaktorem. Před provedením rozhovoru byl dotazovanému elektronicky zaslány k prostudování a k seznámení závěrečné výstupy a doporučení sociálních partnerů v rámci klíčové aktivity č. 2 řešeného projektu. 
•    Lze konstatovat, že výsledky klíčové aktivity a zjištění z rozhovoru jsou ve vzájemné shodě, čímž byly ověřeny a potvrzeny předpoklady závěrečných výstupů a doporučení sociálních partnerů v rámci tohoto projektu. Rozhovory jsou reprezentativním výstupem odvětví.

1.   Jaký dopad má aktuální nastavení uhlíkového vyrovnání tzv. CBAM na stavebnictví? Pociťujete nějaké konkrétní dopady, které Vás ovlivňují?
Ano, dopady CBAM ve stavebnictví vnímáme, a to jak ve výrobě stavebních materiálů, tak při realizaci velkých projektů. CBAM – tedy uhlíkové vyrovnání na hranicích EU – má za cíl zpoplatnit dovoz vybraných emisně náročných surovin z nečlenských zemí. Zatím je ve fázi monitoringu, ale jeho plná aplikace začne od roku 2026.
Ačkoliv se nás zatím netýká přímo ve formě uhlíkových certifikátů, nepřímo už ovlivňuje ceny vstupních surovin , požadavky na dokumentaci emisní stopy  a očekávání zákazníků i veřejných zadavatelů.
Rostoucí důraz na uhlíkový profil výrobků, EPD nebo recyklované materiály začíná měnit podmínky na trhu – někde k lepšímu, jinde to přináší značnou administrativní zátěž  a tlak na investice, které si ne každý podnik může dovolit. To platí zvlášť pro regiony s vyšší energetickou a průmyslovou závislostí, jako je ten náš.

2.    Jak tedy CBAM celkově vnímáte?
CBAM vnímám jako součást širší transformace, která ale zatím přináší spíš další vrstvu regulatorních povinností než efektivní podporu  reálné modernizace. Pokud se tato politika nepropojí s konkrétními investičními nástroji, rekvalifikacemi a technickou podporou podnikům v přechodu, může její dopad na průmysl a stavebnictví zůstat spíš omezující než motivační. 
Na straně firem děláme, co je v našich silách – analyzujeme emise, optimalizujeme vstupy, sledujeme nové materiály. Ale dekarbonizace musí být řízena systémově, realisticky a s ohledem na to, že i moderní technologie mají své fyzikální a ekonomické limity. 

3.    Zaznamenali jste už tedy v rámci vaší společnosti změny v dostupnosti surovin či jejich cenách v souvislosti s implementací CBAM?
CBAM sice zatím nefunguje v plném rozsahu, ale už jeho přechodná fáze má nepřímý vliv na trh. U některých vstupních surovin – především u materiálů s vyšší uhlíkovou stopou nebo s původem mimo EU – se objevuje postupný tlak na růst cen.  Zároveň vnímáme větší pozornost odběratelů k původu a environmentálnímu profilu materiálů, což ovlivňuje naši nákupní strategii.
Nejde zatím o dramatické výkyvy v dostupnosti, ale spíš o postupný přesun preferencí trhu, který začíná více zohledňovat uhlíkovou stopu a regulační rizika. V této souvislosti analyzujeme naše dodavatelské vztahy a díváme se na možnosti větší lokální stability.

4.    Jak moc by se projevil přechod na ekologické stavebnictví v cenách výstupů? 
To je legitimní otázka, i když si myslím, že bychom si nejdřív měli upřesnit, co vlastně znamená „ekologické stavebnictví“. Pokud tím máme na mysli udržitelnější výběr materiálů, důraz na energetickou efektivitu budov, nižší uhlíkovou stopu a větší recyklovatelnost konstrukcí – pak se nejedná o žádný okrajový trend, ale o směr, který už dnes běžně formuje výběrová řízení, investiční rozhodnutí i předpisy.
Co se týče ceny: ano, přechod na ekologičtější stavebnictví může v některých případech znamenat mírné navýšení nákladů na straně materiálů nebo projekčních prací.  Ale záleží na míře a způsobu implementace.
Například pokud používáte certifikované materiály s doloženou uhlíkovou stopou nebo produkty s EPD, může být jejich pořizovací cena vyšší  – ale zároveň získáváte výhodu v zakázkách, delší životnost, nižší provozní náklady a často i dotační podporu. Navíc, jakmile se z těchto přístupů stane standard, tlak na cenu se vyrovná.

5.    Je vůbec takový přechod možný?
Ano, nejenže je možný, on už probíhá. V některých segmentech – například veřejná výstavba, infrastruktura nebo developerské projekty – už ekologická kritéria nejsou doplňkem, ale podmínkou. Skutečnou výzvou je, aby se tento přístup rozšířil do celého hodnotového řetězce, včetně malých dodavatelů a regionálních firem. Tam je potřeba větší podpora, dostupná metodika a předvídatelné prostředí. 
Takže závěrem: ekologické stavebnictví není o tom, zda „chceme“ nebo „nechceme“. Je to o tom, jak ho zvládneme zavést,, aby bylo technicky a ekonomicky udržitelné – pro investory, výrobce i konečné uživatele.

6.    Byl u Vás vytvořen specializovaný tým nebo určený pracovník, který se zabývá sledováním legislativy a požadavků vyplývajících z Green Deal?
Určitě, je to nekonečně norem, předpisů, nařízení, sankcí a dalších faktorů, které je nutné sledovat a reagovat na ně.  Řešíme vše pomocí týmů v rámci koncernu i ČR.

7.    Jaké největší riziko vnímáte pro stavebnictví v důsledku plánovaného útlumu energeticky náročných výrobních sektorů?
To je velmi podstatná otázka, která si zaslouží širší souvislosti. Energeticky náročné výrobní sektory – jako je výroba cementu, vápna, keramických materiálů, oceli nebo lehkého kameniva – tvoří páteř stavebního průmyslu. Jakýkoli neřízený nebo příliš rychlý útlum těchto provozů by tedy nezasáhl jen výrobce, ale celé stavebnictví včetně projektantů, investorů i realizačních firem. 
Rizikem může být ztráta materiálové soběstačnosti. Pokud se velká část produkce přesune mimo EU, ztratíme nejen kontrolu nad emisemi (které se jen přesunou jinam), ale i nad cenou, kvalitou, logistikou a dodacími lhůtami. To může znamenat vyšší zranitelnost vůči výkyvům trhu, horší dostupnost klíčových surovin a tím pádem i prodražování a zpomalování staveb.
Další riziko může být systémové – v atmosféře nejistoty by se mohli investoři zdráhat plánovat dlouhodobé projekty, protože nebudou vědět, s jakou cenou materiálů, energií a emisí mohou v horizontu několika let počítat. To může brzdit jak veřejnou, tak soukromou výstavbu. 
A další riziko vidím v rozdělení trhu na „silné a slabé“ – firmy, které si mohou dovolit transformaci, vs. ty, které na to nemají personální, technologické nebo finanční kapacity. Pokud nebudeme tyto rozdíly řešit systémově, dojde k destabilizaci celé profesní struktury ve stavebnictví.
Nikdo nepopírá potřebu dekarbonizace. Ale pokud má být skutečně udržitelná, musí být technicky, ekonomicky i sociálně realistická. A to vyžaduje, aby byl útlum energeticky náročných odvětví provázen koordinovanou transformací, technologickým rozvojem a podporou jejich modernizace  – ne jejich likvidací.

8.    Využíváte nějaké podpůrné dotační nebo investiční programy na dekarbonizaci či modernizaci technologií?
Vzhledem k tomu, že jsme zahrnuti do EU ETS I a tedy „fosilní“ a jsme „velký podnik“, je minimum možností a nástrojů, které lze využít na transformaci našich technologií a dekarbonizaci. 
Paradoxní situace, která charakterizuje současnou situaci nejen v ČR, ale celé Evropě.

9.    Jak se vypořádáváte s tlakem na dekarbonizaci výroby v kontextu stávajících technologií, které nejsou považovány za zastaralé?
Otázka vystihuje jednu z klíčových výzev, před kterou dnes stojíme. Naše technologie nejsou zastaralé – jsou energeticky optimalizované, investičně udržované a dlouhodobě funkční. Přesto se dnes dostávají pod tlak jen proto, že nejsou v souladu s aktuálním tempem dekarbonizačních cílů EU.
Dekarbonizace v takovém kontextu není jednoduchá. Znamená dostat více z technologie, která už je na své účinnosti blízko maxima, případně hledat nové cesty, jak snížit uhlíkovou stopu mimo samotný hlavní výrobní proces – například úpravou složení vstupních surovin, využitím alternativních paliv, optimalizací logistiky nebo digitalizací řízení výroby.
Nejdůležitější je podle nás nastavit realistickou trajektorii. Nemůžeme z ekonomicky funkční technologie udělat přes noc nepřijatelnou jen proto, že nesplňuje ideální emisní profil. Potřebujeme kombinaci technických opatření, investičních možností a předvídatelného rámce, který nám umožní transformovat provoz bez ohrožení jeho kontinuity a konkurenceschopnosti.
My konkrétně se snažíme o dekarbonizaci ve více krocích. Děláme analýzu uhlíkové stopy výrobků, zkoumáme možnosti náhrady fosilních paliv a zároveň připravujeme varianty technologických upgradů, které ale musí dávat smysl z hlediska návratnosti i technické proveditelnosti.
Tlak na dekarbonizaci bereme vážně. Ale odmítáme představu, že jediným řešením je vyřadit funkční a modernizované technologie jen kvůli emisnímu číslu.  Skutečná udržitelnost vzniká kombinací technologického rozumu, dat a postupného vývoje – ne radikálním odstřižením toho, co zatím drží výrobu v chodu.

10.    Vnímáte nějaký dopad nových požadavků EU na využívání recyklovaných nebo ekologických materiálů ve Vašich dodavatelských řetězcích?
Ano, dopad nových požadavků EU na využívání recyklovaných nebo ekologických materiálů už v dodavatelských řetězcích pociťujeme – a v souvislosti s očekávaným úbytkem tradičních surovin, jako jsou přírodní kameniva nebo energetické popílky, se to bude dál zhoršovat. Někteří dodavatelé už hlásí omezenou dostupnost nebo zvažují změny sortimentu. Reálně proto je, a bude, nutné řešit náhrady, nové certifikace a úpravy složení, abychom zachovali stabilitu výroby i v měnících se podmínkách.

11.    Ceny elektřiny jsou poměrně vysoko ve srovnání s lety před válkou na Ukrajině. Uvažovali jste nad potenciálem energetické flexibility jako nástroje ke snížení nákladů?
Ceny elektřiny jsou pro nás jednoznačně jedním z hlavních nákladových faktorů, a to dlouhodobě  – nejen po energetické krizi. Pokud jde o energetickou flexibilitu, uvažujeme o ní velmi pragmaticky, ale s vědomím, že v našich provozech je její uplatnění omezené.
Máme technologie, které běží v kontinuálním nebo tepelně setrvačném režimu, takže přerušování nebo přizpůsobování výroby podle cen na hodinovém trhu není vždy možné – a často by to bylo i kontraproduktivní. To ale neznamená, že se tématem nezabýváme.
Energetická flexibilita nemůže být hlavní páka, ale může být doplňkovým prvkem v rámci širší strategie řízení nákladů a energetické bezpečnosti. 

12.    Závěrečná zpráva upozorňuje na riziko zvyšující se nezaměstnanosti v důsledku transformace průmyslu, zatímco v praxi ve stavebnictví čelíme kritickému nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Jak podle vás tyto dva protichůdné trendy ovlivní stabilitu trhu práce v odvětví, a jakou roli v tom můžete sehrát?
Je to přesně ten rozpor, který začíná být v praxi vidět – na jedné straně tlak na útlum průmyslu a hrozba strukturální nezaměstnanosti, na druhé straně ve stavebnictví zoufalý nedostatek kvalifikovaných lidí.  Pokud se transformace nepropojí s cíleným rekvalifikačním systémem a přechodem pracovníků do potřebných profesí, vznikne nevyužitý potenciál na jedné straně a kolaps kapacit na druhé. My v tom můžeme hrát roli jako zaměstnavatelé – nabídnout přechodová pracovní místa, zaškolení i stabilitu, ale bez systémové podpory to nepůjde

13.    Zpráva doporučuje rekvalifikaci pracovníků z energeticky náročných sektorů. Vidíte v těchto lidech potenciální zdroj pracovní síly pro technické profese ve stavebnictví? A pokud ano, co by bylo potřeba pro jejich efektivní zapojení?
Ano, potenciál tam určitě je – lidé z energeticky náročných provozů často mají technické myšlení, praxi z průmyslového prostředí a návyky zodpovědné práce ve směnném provozu. Pro jejich zapojení do stavebnictví ale nestačí jen změna profese na papíře. Potřebujeme prakticky zaměřené rekvalifikace, motivaci pro zaměstnavatele, a hlavně rychlý a jednoduchý systém přechodu, který nezahltí ani zaměstnance, ani firmy byrokracií.  Pokud tohle zvládneme, může to být výhra pro obě strany.