
Proč potřebujeme lepší odborné školy a méně byrokracie ve stavebnictví
Pavle, Vaše firma patří ve východních Čechách spíše k těm menším. Mohl byste nám ji trochu představit?
Firmu jsme založili v roce 2003. Začínali jsme od píky v pronajaté kanceláři a postupně nabírali zaměstnance. Ze začátku jsme se věnovali drobným stavebním a elektroinstalačním pracím, postupem času přibyla výstavba rodinných domů na klíč a energetické úspory budov, včetně zajištění dotací a kompletního servisu pro vlastníky rodinných domů a SVJ. Dále máme středisko elektro, které se věnuje elektroinstalačním pracím (silnoproud, kamerové a zabezpečovací systémy, inteligentní řízení budov), a středisko OVS, jež se zabývá stínicí technikou (regionální partnerské zastoupení firmy Climax) a výplněmi stavebních otvorů (okna, dveře, vrata). Nyní máme sídlo ve vlastní zrekonstruované budově s dílnami, kde je i zázemí pro zaměstnance (školicí místnost, ping-pong atd.). Během covidového období jsme postavili novou skladovací halu na lešení.
Jaké stavby stavíte, čím se můžete pochlubit, na které stavbě jste měli problémy a jak jste je vyřešili?
Věnujeme se rekonstrukcím stávajících budov občanské výstavby, energetickým úsporám všech typů budov a výstavbě rodinných domů, ve které došlo v posledním období k poklesu poptávky z důvodu vysokých úrokových sazeb a průtahům ve stavebních povoleních. Za ty roky už máme část stávajících spokojených zákazníků, kteří se k nám vracejí s dalšími projekty. Na stavbách řešíme běžné problémy se změnami v průběhu práce, jak už to při rekonstrukcích chodí. Naší klientelou jsou většinou koncoví zákazníci a firmy. Subdodavatelsky dodáváme pouze PSV z našeho portfolia – elektroinstalační práce, inteligentní řídicí systémy budov, stínicí techniku, výplně otvorů atd.
Vynakládá stát dost péče na podporu zaměstnanosti, pracovní trh a kontrolu rovného prostředí?
V našem státě se velmi rozmohl nešvar přeprodávání pracovní síly. A je jedno, jestli jde o různé pracovní agentury, nebo „schránkové firmy“, fakturující pracovníky z jiných zemí. Stát by měl podporovat zaměstnanost přímo v podnicích, které dělají hlavní dodavatele, případně dodavatele PSV. Projeví se to nejen ve výběru daní, ale i na vyšších mzdách, jelikož tak nebude nutné vynakládat peníze na režii a zisk agentur a schránkových firem. Ve státě existují tisíce společností, které drží svůj obrat pod dvěma miliony, aby nebyly nápadné FÚ a nikdo jim nekontroloval účetnictví, a přitom jsou papírově buď ve ztrátě, nebo v minimálním zisku. To vše ubližuje pracovnímu trhu. Pro stát je vždy jednoduší kontrolovat firmu, která má řádné sídlo ve funkční kanceláři než společnost napsanou na kdovíkoho se sídlem kdovíkde.
Vím, že často mluvíte kriticky o stavu odborného školství ve vazbě na potřeby stavebních firem.
Stavební firmy se snaží uplatnit na trhu práce a obstát v konkurenci. Naším výsledkem je předání kvalitně odvedeného díla zákazníkovi v dohodnutém termínu. Důležitými faktory jsou rychlost, kvalita, důvěra a ekonomická jistota. Podle koncepce MŠMT lze v současné době lze umožnit vzdělávání žáků se zdravotním znevýhodněním, tzv. inkluzi. Je skutečností, že se v učňovských oborech na středních školách vzdělávají žáci, jejichž rozumové schopnosti, motorické dovednosti a předpoklady na obtížnost vybraného oboru nestačí. Následně se bohužel roztáčí spirála dalších podpůrných opatření. Jako příklad můžeme uvést, že na středních školách kromě asistentů pedagoga pro všeobecné předměty přibývají i asistenti v odborném výcviku. Výsledkem této „pomoci“ je nesamostatnost absolventů při nástupu do praxe.
Opravdu?
Položte si otázku: Dali byste opravit plynový kotel, vyměnit a utáhnout kola u auta, se kterým pojedete na dovolenou k moři, nebo provést rozvod elektřiny ve vašem domě vyučenému žákovi, který se evidentně po celou dobu studia potýkal s problémy s udržením pozornosti, mentálními a motorickými dovednostmi? Někteří žáci mají obtíže rozpoznat číslice na metru nebo jsou dezorientovaní při pohybu po škole při hledání své třídy nebo budovy. Můžete tvrdit, že se nedodržují podpůrná opatření, že by se mohla ještě vylepšit navýšením času na pracovní výkon nebo přestávky, změnou metod výuky, lepší spoluprací s výchovným poradcem a metodikem a dalšími odborníky ze SPC a dalším navýšením kontrol školní inspekce. Na druhou stranu si představte požadavky podniků na zaměstnance. Chybu nevidím v zázemí školy nebo učitelích! Současný model přece dehonestuje daný obor. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že učitelé na odborném výcviku požadavky pracovního trhu ve firmách znají.
Ale co s tím?
Škola má právo žáka na základě výsledků studia vyloučit. V některých případech mají tzv. žáci-turisté druhý nebo třetí obor, protože matka v průběhu studia pobírá od otce alimenty. Při nástupu žák ví, že se oboru nebude věnovat. Na základě koncepce MŠMT a strategického plánování ale nesmí být sociálně znevýhodňován. Ale jsme v Česku, kde si ještě na to vytvoříme projekt z EU a máme za určitých podmínek ekonomicky zajímavé prostředky a politické body. Naproti tomu si představte šikovné žáky, kteří mají kladný vztah k řemeslu od otce, dědy nebo je zvolený obor zajímá. Jak se cítí zručný student v kolektivu s pomalým pracovním tempem, zhoršenou kvalitou, kde spolužáky převyšuje svým pracovním výkonem, přehledem a dodržováním technologických postupů? Po třech letech logicky zvolní pracovní tempo, protože to stačí, a zdravá soutěživost se tak vytrácí.
Bylo to tak vždy?
Z historického hlediska byl u budoucích žáků kladen větší důraz na fyzické předpoklady schvalované lékařem a lepší výsledky studia na ZŠ, což přispělo ke kvalitě výuky. Velký problém je také malá znalost oboru a motivace absolventů. Tím myslím to, že berou práci jako nutnost k získání peněz. Po skončení pracovní doby si doma sednou k počítači nebo mobilu a nemají zájem se třeba ve volném čase vzdělávat nebo něco stavět, pokud tedy mají možnost. I když, kdo chce, tak si práci vždycky najde. Pokud si dnes absolvent v pozici stavbyvedoucího řekne o větší peníze než zkušený zedník, tak počítáte s tím, že ho v práci nebudete učit věci, které má znát ze školy, a naopak se bude sám snažit dohnat to, co se v ní nenaučil. Dříve když někdo vyšel z učiliště, tak už od 18 let manuálně pracoval. Kdo chtěl, mohl si při práci dálkově dodělat maturitu, autorizaci a tak dále. Dnes je honba za vzděláním, ale máme 9 tříd, pak 4 roky škola, případně se zkouší něco dál. Do praxe se žáci dostávají mnohem později, a navíc manuálně daleko méně vybavení než před 35 lety. Pak se stane to, že vám vrtákem do železa vrtají díru ve zdivu.
Směřuje podle Vás nová koncepce MŠMT správným směrem, tj. aby kryla potřeby výrobních a stavebních firem, a to nejen ve stavebnictví?
Na školy by se měla opět vrátit autorita učitelů, jak tomu bylo dříve. Dnes se dle mých informací od učitelů hodně z nich obává stížností rodičů, administrativního zdůvodňování, proč udělali to či ono s ohledem na žáka, a tudíž raději volí jednoduší cestu a dotyčného nechají „prolézt“. Dalším velkým problémem je, že na technických školách je nedostatek mistrů, kteří ovládají řemeslo a mají zkušenosti z praxe. Mnohdy se totiž rekrutují z řad profesních pracovníků s nízkou pracovní morálkou, kteří ve školství pouze hledají náhradní uplatnění.
Jak vidíte stavebnictví v budoucnu?
Stavebnictví jako takové má v ČR určitě velký potenciál a budoucnost. Ve velké míře mu ale škodí přebujelá byrokracie, složitost a množství nepřehledných zákonů a stále nevydařený stavební zákon, včetně digitalizace. Zde bych byl velice rád, kdybychom už konečně vstoupili do 21. století a mohli více věcí dělat elektronicky. Někdy mi připadá, že stát chce něco zjednodušit, ale ve výsledku je potřeba stále více úředníků („kapři si rybník sami nikdy nevypustí“). Závěrem bych ale určitě byl pozitivní. Musím říci, že radost z postaveného díla a odvedené práce zatím výše popsané neduhy stále převyšuje.
foto: zdroj Elestav s.r.o, Gymnázium Aloise Jiráska, Litomyšl – modernizace auly