JAKO TRÁM: Upřímné zamyšlení pro všechny rodiče: Kdyby vaše dítě chtělo být řemeslníkem, byli byste na něj pyšní?

Pomoci s tím mohou učitelé, kariérní a talentoví poradci, různé testy nebo třeba dny otevřených dveří na školách. To všechno má své místo. Ale ten nejdůležitější základ vzniká mnohem dříve: doma.

Právě rodina je prostředí, ve kterém dítě tráví nejvíce času. A právě rodiče mají na jeho představy o sobě samém, o jeho schopnostech i o budoucnosti často největší vliv.

A tak si pojďme položit trochu nepříjemnou otázku: Pokud za námi jednou naše dítě přijde a řekne: „Já bych chtěl dělat řemeslo,“ opravdu ho podpoříme?

Co když je talent našeho dítěte v rukách místo v hlavě?

Co když ho baví něco vyrábět, opravovat, stavět, pracovat s materiálem nebo nářadím?

Dokážeme v takovém případě říct: „Tohle je jeho talent. Pojďme ho rozvíjet.“ ?

Nebo si stále v duchu říkáme, že by přece měl jít na ekonomku, gymnázium nebo vysokou školu?

Jak situaci vnímá Václav Skopový?

„A možná je to dnes ještě složitější. Žijeme ve světě, který se mění rychleji než kdy dřív. Umělá inteligence se stává součástí našeho každodenního života, spoustu činností dokáže automatizovat a některé profese se kvůli ní budou zásadně proměňovat. O to důležitější ale může být něco, co za nás technologie jen tak neudělají, umět něco skutečně vytvořit, opravit, postavit nebo vyrobit vlastníma rukama.”

A Jiří Pilný dodává: „Zkrátka vidíme, že mladých lidí na stavbách ubývá. Zároveň vnímáme, jak málo se o řemeslech mluví jako o skutečné profesní volbě  jako o cestě, na kterou může být člověk hrdý a ve které může být opravdu dobrý.”

A tak jsme si položili v Mudiconu jednoduchou otázku: Co s tím můžeme udělat my? Protože pokud chceme, aby za deset nebo dvacet let měl kdo stavět domy, opravovat střechy nebo rekonstruovat školy, nestačí jen stavět. Musíme pomoct stavět i generaci, která je jednou bude umět postavit.

A právě z této myšlenky vznikl projekt JAKO TRÁM. V rámci jeho první kampaně jsme se proto rozhodli otevřít právě téma řemesel, které nikdy umělá inteligence nebude schopná nahradit. 

Proč pořád vnímáme učňák jako plán B?

Když se řekne „talent“, většina z nás si představí dítě, které dobře kreslí, zpívá, sportuje, počítá nebo má výborné známky. Ale co dítě, které dokáže rozebrat a zase složit kolo? Co dítě, které má neuvěřitelný cit pro materiál, prostor nebo detail? Co dítě, které se dokáže celé hodiny soustředit na to, aby něco vyrobilo vlastníma rukama?

I to je talent. A přesto jsme si zvykli říkat, že pokud dítě nemíří na maturitu, je potřeba hledat nějakou „méně náročnou“ variantu.

JIŘÍ PILNÝ, spoluzakladatel organizace Jako Trám:

„Osobně vnímám, že po revoluci začal systém určovat, že jakmile nemáš maturitu a jsi jen vyučený, tak nejsi vlastně vůbec nic a lidi na tebe budou koukat skrz prsty. A to je podle nás špatně. Z mého pohledu má řemeslo obrovskou tradici a sílu, a člověk by se za něj rozhodně neměl stydět. Naopak.“

Možná bychom si tedy měli položit otázku: Když říkáme, že chceme v dětech rozpoznávat talenty, nedíváme se na některé z nich pořád trochu skrz prsty?

A možná to začíná u rodičů…

Dítě si často nevybírá svou budoucnost úplně samo. Vybírá si ji společně s představami své rodiny.

Jirka:

„Myslím, že tak, jak to vidí rodiče, tak to většinou vidí právě i ty děti. Pokud vyrůstají v tom, že řemesla jsou podřadná práce, tak to je špatně. Dokonce vnímám i to, že když se dítě v rodině nedostane na maturitní obor, tak ten učňák jako by byl za trest.“Přitom ne každý je typ na maturitu. A ne každý musí být.„Rodiče by měli od začátku vnímat, že každý má talent na něco jiného. Není ideální tlačit všechny děti na střední s maturitou, ale spíš se jako rodič snažit v dítěti probudit něco, v čem může být opravdu dobré. Pomoci mu objevit, co by mohlo být to jeho, a nenutit ho k něčemu jen proto, že to dělají všichni.“A to je podle nás jedna z nejdůležitějších věcí, o kterých se musíme začít bavit.

V době AI možná potřebujeme víc rukou než kdy dřív

Právě v době, kdy děti vyrůstají obklopené technologiemi a umělou inteligencí, je možná ještě důležitější ukazovat jim hodnotu toho, co technologie za nás udělat nedokáže. AI nám může napsat text, vytvořit obrázek, najít informace nebo navrhnout řešení. Ale neumí za nás přijít na stavbu, vzít do ruky nářadí, opravit prasklou střechu, položit dlažbu, zapojit elektřinu nebo postavit něco, co bude stát desítky let. Některé věci zkrátka stále potřebují člověka, jeho ruce, zkušenost, cit pro materiál a schopnost reagovat na realitu přímo před sebou. A právě tyto dovednosti bychom neměli v době AI přehlížet.

Naopak, možná jejich hodnota bude ještě růst.

Možná nepotřebujeme děti přesvědčovat, že řemeslo je skvělá volba. Možná nejdřív potřebujeme přesvědčit sami sebe, že řemeslo není volba druhé kategorie.

A že když naše dítě najde něco, v čem je opravdu dobré a co ho baví, naší rolí není rozhodnout, jakou cestou má jít. Naší rolí je pomoct mu tu jeho cestu najít.

Právě o to se chceme prostřednictvím projektu JAKO TRÁM pokusit. Ukázat dětem, rodičům i celé společnosti, že šikovné ruce nejsou méně než chytrá hlava. Že řemeslo není plán B. A že talent může mít mnoho podob.

Protože některé děti možná nepotřebují, abychom je naučili snít větší sny. Možná jen potřebují, abychom jim dovolili snít o něčem jiném.